Důvěra, že vše se vyvíjí tak, jak má, přináší úlevu a klid. I když mysl tuto pravdu někdy nepobírá, obzvlášť když je v zajetí netrpělivosti nebo touhy po tom, aby věci byly jinak.  

Když chceme, aby život byl jinak než jak je, vytváří to vnitřní vzdor, což vede k napětí a celkovému neklidu.

Hluboký nádech a výdech. Řekněme životu ano tak, jak je.  Řekněme ano tomu chaosu venku.

Přijetí neznamená nutně souhlas s tím, co se děje, ale smíření a uvidění věcí tak, jak jsou.

Život je o cestě jako takové. Vše, co se nám děje, je pro nás zkušeností, která nás může nějakým způsobem obohatit.

Třeba tato krize nás může přivézt zpět k oceňování maličkostí, vážit si našeho zdraví. Vážit si zázemí, které máme, že žijeme v zemi, ve které je bezpečno.

Toto období je také o tom, jak pobýt sám se sebou v neobvyklých podmínkách. Pro někoho se toho moc nezměnilo, pro některé se změnilo všechno. Jak tu změnu můžeme ustát? Jak ji můžeme přijmout? Co se můžeme naučit? 

A tak když jdu po horách… Jen jdu, mysl se vyprazdňuje. Myšlenky typu „už nemůžu… kdy už tam budeme“ se rozpouští v kráse pulzující a zároveň klidné přírody.

Dochází mi, že ta cesta je dar. Mé srdce se usmívá. Přeji si, ať tento okamžik nikdy neskončí.

Pak, když jsem zpátky v té „realitě“ mezi čtyřmi stěnami v rušném městě a venku je šedivo a nemůžeme se setkávat a je to těžký, připomínám si ty okamžiky lehkosti, pohody a radosti.

To mi pomůže se cítit lépe. Že vlastně je jedno, kde nebo s kým jsem, všechno je to stejně uvnitř… jen se k tomu neustále vracet… znovu a znovu a znovu rozžehnout plamínek lásky a štěstí uvnitř sebe.

 Přeji nám všem hodně sil v tomto období.

S láskou,

T.