Jak se zrodil nápad odjet na Kanáry

Konec roku byl pro mě hodně náročný. Měla jsem momenty, kdy se mi do ničeho nechtělo, ani do práce, což se mi skoro nikdy neděje. Mysl byla negativní, až chvílemi depresivní, čelila jsem svým stínům a cítila jsem se v kolotoči, z kterého je těžké vystoupit. Jo, praxe a pohyb a přátelé pomohli, ale uvnitř jsem se cítila bez jiskry. Jiskra, která běžně dává mému životu zápal a nadšení, tam nebyla. Věděla jsem, že toto období pomine. Snažila jsem se do nesnází uvolnit a přijímat je. Každopádně zima v době Covidové je opravdu náročná – krátké dny, málo sluníčka, málo kontaktu s lidmi. Utvrdilo mě to v tom, jak je důležité být na sebe hodná a aktivně praktikovat sebe-laskavost. Jak? Např. si nevyčítat to, že nejsem na 100% plná energie, s jiskrou a pozitivní. Že život je houpačka a propady jsou jeho součástí. Bez nich bychom si nemohli plně ochutnat a okusit krásu výšin v podobě štěstí.

Srdce vede

Pak při jedné procházce venku jsem se zeptala svého srdce, „co by mi teď pomohlo?“. A ono řeklo „slunce a moře“.

Tak jsem začala přemýšlet, jak to uskutečnit.

Hned mě napadlo odjet na Kanáry, které jsou celkem blízko a je tam hezké počasí. Pak mě napadla permakulturní farma, kde jsem byla před 2 lety. Mohla bych tam dobrovolničit - pomůžu projektu, který mi dává smysl, propojím se se zemí a dám si na chvíli pauzu od jógy a vedení lekcí. Zároveň je to i ekonomicky výhodná forma cestování.

O svůj nápad jsem se podělila s několika kamarádkami, které by se mnou mohly chtít jet.

O pár dní později, jsem kontaktovala farmu, koupila jednosměrnou letenku a bylo :-)

Zároveň musím připustit, že to rozhodnutí nebylo bez vnitřních spekulacích. Můj vnitřní kritik mi říkal: „To jako nebudeš pracovat? Byly Vánoce a už si chceš dát další dovolenou?“

Nicméně zpráva mého srdce byla jasná – „JEĎ, vše ostatní se poskládá a bude to fajn. Můžeš online lekce učit i odtamtud. Zároveň budeš mít více času a klidu na psaní jógové práce na výcvik.“

Tak jsem hlas kritika objala, poděkovala mu a šla za hlasem svého srdce, jelikož v minulosti se ukázal vždy jako správný.

Jaké bylo dobrovolničení na permakulturní farmě San Borondón na Tenerife

Příjezd na farmu byl směsicí „wow, jsem v tropech, v přírodě, to je nádhera!“ a „ouh, tady je fakt zima a trochu „polní“ podmínky“. Farma se nachází v horách a první dny jsem tam chodila v péřovce, čepici a byla mi i tak dost zima (údajně Tenerife procházelo jednou z chladnějších zim než je obvyklé). Ale ta svoboda, výhled na oceán a moře, noční nebe poseté hvězdami, ticho, dlouhý spánek v jeskyni, pohodička při trhání plevele, sázení zeleniny, přehazování kompostu - to určité nepohodlí vykompenzovaly.

Pocítění výzev a krás ve stejný moment mi ukázalo, jak důležité je mít trpělivost se životem - že je to úplně v pořádku, že cesta je nerovná, s občasnými překážkami a zároveň nádhernými zákoutími. Pustit očekávání a přivítat to, co je právě tady a teď, ať se to mysli líbí či ne.

Velké plus vnímám v tom, že se tam nádherně spalo a chodili jsme brzo spát, jelikož večer za tmy nebylo moc co dělat. V pokoji – jeskyni jsme neměli internet a omezený přísun elektřiny, jelikož byla ze solárních panelů a některé dny se stalo, že jsme neměli večer elektřinu vůbec.

Většinu rán jsem si s Paulou, Argentinkou studující výživu, dali cvičení – jógu a pak posilování. Bylo super mít parťačku! Kolem 9h jsme začali pracovat venku. Vše ale v klídečku, žádný spěch a hrocení. Práce byla různorodá. Každé pondělí se sklízela zelenina na bedýnky, což bylo víc práce, než si člověk kupující zeleninu dokáže představit. Sklízení desítek kilo špenátů a jiných salátů (ručně) trvá dost dlouho, pak se to musí zvážit a svázat. Přivedlo mě to k uvědomění, kolik práce zemědělci (obzvlášť bio a nekonvenční zemědělství jako takové) dělají a že by se jejich práce měla cenit daleko víc, jelikož bez nich bychom neměli čerstvé a výživné jídlo. Tak jsem si trochu zasteskla nad mainstreamovým konvenčním zemědělstvím, které drancuje půdu používáním pesticidů, půda tak ztrácí živiny; k tomu monokultura (pěstování jedné plodiny na poli) snižuje biodiversitu (rozmanitost rostlin a živočichů). Tento přístup je poháněn motivem zisku – vyprodukovat co nejvíce za co nejméně peněz (což přišlo s příchodem tzv. Zelené revoluce v 50. letech 20. století). Jak to můžeme změnit? Buď si pěstovat vlastní zeleninu, nebo pokud to nejde, tak si ji kupovat od místních zemědělců. Mě to nakoplo k tomu, že na jaře si v Praze najdu komunitní zahradu, kde si budu pěstovat zeleninu :-)

Co mě překvapilo, tak že údajně všechna zelenina na Kanárských ostrovech v obchodech a ve stravovacích zařízení by měla být v bio kvalitě do roku 2030. Zároveň jsou napřed v tom, že v obchodech se na zeleninu a ovoce nepoužívají mikrotenové sáčky ale papírové (otázka je, zda je to ekologičtější…) a bio zelenina a ovoce nejsou zabaleny v plastu, ale většinou v papírovém obalu. Na to jsem opravdu zírala, že to jde jinak (např. síťka na avokáda z papíru). A ještě jedna zajímavost – banány, které se prodávají na ostrovech jsou bez chemických postřiků. Avšak ty, co jsou na export (vyváží se jen do Španělska a Velké Británie) jsou chemicky ošetřované a pěstují se na větších plantážích.

Je fajn, že zemědělství na Kanárech jde udržitelnějším směrem, místní podnebí k tomu jen přispívá.

Abych se vrátila zpět k farmě, tak další náplní práce bylo trhání plevele, sázení, přehazování kompostu, bio-konstrukce – přírodní stavitelství - a pomoc v kuchyni s obědem. Pracovali jsme do 14.30, kdy byl oběd – vždy salát a občas k tomu luštěniny nebo brambory (hodně si zakládali na co nejvíce raw stravě). Mezitím ještě v 10:30 bylo smoothie – většinou mix banán, špenát, semínka. Upřímně, dost často jsem měla hlad, že mě tato strava úplně nezaplnila, obzvlášť ve dnech, kdy bylo chladno a tělo se chce zahřát jídlem. Ale výhledy kolem, ticho a procházky mě sytily nesmírně :-)