ŽIVOT JE CESTA aneb vzpomínka na letní putování v Beskydech
“Život se nemusí ubírat naší cestou. Když víme, že náš život je cestou, poznáme klid a skutečné naplnění, nezávisle na jakýchkoli okolnostech.”
Důvěra, že vše se vyvíjí tak, jak má, přináší úlevu a klid. I když mysl tuto pravdu někdy nepobírá, obzvlášť když je v zajetí netrpělivosti nebo touhy po tom, aby věci byly jinak.
Když chceme, aby život byl jinak než jak je, vytváří to vnitřní vzdor, což vede k napětí a celkovému neklidu.
Hluboký nádech a výdech. Řekněme životu ano tak, jak je. Řekněme ano tomu chaosu venku.
Přijetí neznamená nutně souhlas s tím, co se děje, ale smíření a uvidění věcí tak, jak jsou.
Život je o cestě jako takové. Vše, co se nám děje, je pro nás zkušeností, která nás může nějakým způsobem obohatit.
Třeba tato krize nás může přivézt zpět k oceňování maličkostí, vážit si našeho zdraví. Vážit si zázemí, které máme, že žijeme v zemi, ve které je bezpečno.
Toto období je také o tom, jak pobýt sám se sebou v neobvyklých podmínkách. Pro někoho se toho moc nezměnilo, pro některé se změnilo všechno. Jak tu změnu můžeme ustát? Jak ji můžeme přijmout? Co se můžeme naučit?
A tak když jdu po horách… Jen jdu, mysl se vyprazdňuje. Myšlenky typu „už nemůžu… kdy už tam budeme“ se rozpouští v kráse pulzující a zároveň klidné přírody.
Dochází mi, že ta cesta je dar. Mé srdce se usmívá. Přeji si, ať tento okamžik nikdy neskončí.
Pak, když jsem zpátky v té „realitě“ mezi čtyřmi stěnami v rušném městě a venku je šedivo a nemůžeme se setkávat a je to těžký, připomínám si ty okamžiky lehkosti, pohody a radosti.
To mi pomůže se cítit lépe. Že vlastně je jedno, kde nebo s kým jsem, všechno je to stejně uvnitř… jen se k tomu neustále vracet… znovu a znovu a znovu rozžehnout plamínek lásky a štěstí uvnitř sebe.
Přeji nám všem hodně sil v tomto období.
S láskou,
T.