Propady, prázdno, vzestupy
Tento příspěvek jsem měla rozepsaný ze začátku ledna. Chtěla jsem posdílet něco k novému roku a ohlédnutí za tím uplynulým. V té době mi ještě nedošlo, jak moje „ohlédnutí“ bylo hodně zkresleno náročnou nemocí na podzim. Teď s větším odstupem to vidím již pozitivněji, že ten rok měl mnoho hezkých a úspěšných momentů. A stejně tak i když něco skončí, tak něco nového může začít. Jen když ještě nevidíme to, co nově vyrůstá, může to být pro nás dost těžké období. Vzešlo z toho tedy zamyšlení nad tím, co je prázdnota a jak můžeme přistoupit k tomu, když něco skončí a dáme si čas na to ten prostor hned něčím jiným nevyplnit.
Propady, prázdno, vzestupy
To, že není možné být neustále šťastný a že každý z nás prožívá náročné momenty, tak nějak víme.
To, že se to dříve či později otočí k lepšímu, také víme, jen v těch těžkostech je náročné uvidět světlo na konci tunelu.
Někdy je těžké jen tak být s tím, co je. Zároveň to může být tak moc nápomocné a léčivé.
Někdy se stane to, že věci se nějak vyvinou, skončí a nic nového hned nepřijde. To se mi stalo teď na podzim. Byla jsem dlouho nemocná, nemohla nic dělat a věci, které postupně spěly k zániku, tak je to v tom umocnilo. Hlavně teda v pracovní rovině. Skončily a je tam prázdno, resp. prázdněji.
Co mám přesně na mysli tou prázdnotou?
Život byl něčím vyplněný a najednou to tam není. Známe to z nějakých životních ztrát třeba blízkých lidí nebo práce, že se najednou dostaví pocit „ničeho“. V meditační praxi, dle mého chápání a prožívání, prázdnota nebo prostor znamenají otevřenost, kdy vnímáme více vjemů současně a zažíváme klid a spočinutí.
Jaké to vlastně je setrvat v tom prázdnu?
Když se do toho prázdna zvládneme uvolnit, tak to může být uvolňující a osvobozující. Až tak trochu blažené, jako pohled na širý oceán, který se rytmicky vlní, je v něm přítomný velký klid, zároveň pohyb dopředu, plynutí. Vzpomínám si na moment, kdy jsem si lehla na moře, nechala jsem se jím unášet a cítila jsem příjemnou odevzdanost a klid. Moře mě neslo. Nemusela jsem nic dělat.
Minimální úsilí je z velké míry o důvěře.
Prázdno tedy může být příležitostí. Můžeme se sami zeptat „co tady z té situace mohu získat“? Že si mohu víc odpočinout? Že mohu víc vnímat sama sebe a co je teď a tady?
Nicméně, v dnešní době, kdy je cool mít nabité kalendáře, tak když něco vypadne, zažíváme to jako nepohodlí, může to i zatřást naší sebehodnotou, která je někdy určována i tím, kolik toho stíháme dělat. Znejistí nás to a chceme začít hned něco dělat.
V tom nepohodlí se můžou začít vynořovat zpochybňující hlásci říkajíc: „musíš něco dělat, jinak to bude horší a horší.“ Nebo „jsi k ničemu, už ti nikdy nic nepůjde“, „jen tak samo k tobě něco nepřijde, tak už začni něco dělat“.
Takový nepodporující hlasy celkem solidně mohou vyplnit prázdno, z něhož se pak vyvine klubíčko úzkosti. To je zmatené, bojácné, chce něco dělat, ale zároveň něco ho stahuje zpátky k pasivitě. A tak se pořádně k ničemu nerozhoupe. A cyklí se v tom.
Jak s těmito kritickými hlasy pracovat? Návod takto jednoduše nepodám, jelikož tam může být potřebná složitější a kontinuálnější práce.
Avšak posdílím s vámi, co mě funguje:
Přinést uvědomění k tomu zpochybňujícímu/bojácnému/kritickému hlasu. Nahlas vyslovit, případně napsat si, co říká. Jak vypadá ta postava, která to říká? Může být i zajímavé (ale trochu náročnější) si udělat krátké cvičení a tou postavou se stát, pohybovat se jako ona, dívat se na svět jejíma očima. To přinese větší pochopení ohledně toho, proč ta postava jedná tak, jak jedná, co je pro ni důležité a co potřebuje.
Někdy, když si řeknu nahlas to, co říká vnitřní kritik, překvapí mě, jak přísně mi ten hlas zní. Naskočí mi tam pak jako odezva laskavý hlásek, který zmírní tu přísnost/drsnost (což ne u každého tak může nastat. Pak je dobré rozvíjet laskavost k sobě).
Tzn. vědomě si připomínat laskavý a vlídný hlásek. Co by mi na to moje prožívání řekla vlídná a podporující část mě? Například, co by mi řekla moje nejlepší kamarádka v takový moment?
Uvědomit si, že je to jen část mě, která zastává daný názor. Já ale nejsem tím hláskem. Navíc nemá absolutní pravdu. Mohu ho nechat být a neživit ho svou pozorností. Tím pak dojde ke zvědomění a puštění.
Možná, když něco skončí a vznikne prostor, je to příležitost pro nás se víc ponořit do bytí (obzvlášť pokud máme tendenci neustále něco dělat). Podobně jako se v meditaci dotýkáme prázdnoty či prostoru v momentech, kdy se staneme vědomím, tou částí nás, která si uvědomuje
Bojíme se neznáma. Může to být znejišťující, v něčem ohrožující, když nevíme přesně, co bude. A vědět, že z toho neznáma a prázdna se vynoří něco nového vyžaduje hodně důvěry a trpělivosti. Může k tomu pomoci i připomenutí si něčeho z minulosti, co skončilo a my jsme zvládli jít dál. Prázdnota je jako půda, co se připravuje na jaře na zasetí semínek.
Jak vy nakládáte ve svém životě se změnami? Necháváte si prostor, aby k vám něco nového mohlo přijít, nebo ho hned něčím vyplníte?
Pozn. Tento článek je spíš vztahován k práci, vyrovnávání se s větší ztrátou, např. blízkého člověka může být náročnější a může vyžadovat jiné kroky.